Komunikační funkce jsou velmi důležité pro charakterizaci komunikace. Komunikace je skutečně komplexní multilaterální proces komunikační interakce mezi lidskými jedinci, který spočívá ve vzájemné výměně dat, porozumění a vzájemnému vnímání komunikačních partnerů. Komunikační interakce je dnes považována za jeden z hlavních konceptů psychologické vědy. Mimo komunikace není možné pochopit proces formování osobnosti jednotlivce , vysledovat zákony sociálního rozvoje.

Komunikace se vyznačuje multifunkčností. Existuje pět hlavních funkcí komunikační interakce. Komunikace většinou hraje spojovací roli ve veřejné lidské činnosti. Tato funkce se podmíněně nazývá pragmatická a působí jako nejdůležitější faktor při sjednocování jednotlivců v průběhu jakékoli běžné činnosti.

Druhy a funkce komunikace

Komunikační interakce spolu s vnější jednoduchostí je komplexní mnohostranný proces, který obsahuje navazování, utváření a rozvoj mezilidských kontaktů. Komunikace je fyzickým projevem potřeb jednotlivců v kolektivní interakci. V procesu komunikace je výměna zpráv, vnímání a porozumění partnerovi. Komunikační interakce má svou vlastní individuální strukturu, má své vlastní cíle, typy a funkce.

Psychologie charakterizuje úrovně, typy, prostředky a funkce komunikace z různých aspektů, které pomáhají lépe porozumět mechanismu komunikativní interakce. Bez ohledu na charakteristiky komunikace je velmi obtížné účinně komunikovat s lidmi. Druhy komunikace a její funkce jsou považovány za jednu ze základních charakteristik, které nám umožňují pochopit podstatu interakce s jiným subjektem nebo společností.

Druhy komunikace jsou rozděleny na formální, primitivní, formální roli, obchod, interpersonální, manipulativní a sekulární.

Formální komunikace zahrnuje použití známých vzorců chování (masek) během komunikace, aby se skryly vaše skutečné emoce. V této komunikaci chybí touha porozumět partnerovi.

Primitivní komunikace znamená vzájemné hodnocení jednotlivců navzájem jako objektu, který může pomoci nebo naopak zasahovat. Při této komunikaci subjekt po obdržení požadovaného zastaví interakci.

Formální role komunikace je postavena na poměru různých sociálních rolí.

Obchodní komunikace spočívá v zohlednění osobnostních charakteristik jednotlivce, jeho nálady. Tato komunikace je vždy založena na společných obchodních zájmech.

Mezilidská komunikace je založena na hlubokém porozumění, vnímání a podpoře jednotlivců navzájem.

Manipulativní komunikace má získat výhody komunikace. Světská komunikace je nesmyslná interakce subjektů, ve kterých hovoří o tom, co je ve společnosti nezbytné a přijímané, a nikoli o jejich skutečných myšlenkách.

Komunikační funkce se dělí na intrapersonální, pragmatické, funkce formace, vývoje, potvrzení, organizace a údržby, asociace, separace a sociální. Intrapersonální komunikační funkce zahrnuje komunikaci jednotlivce se sebou. Pragmatická komunikační funkce obsahuje motivační důvody. Schopnost ovlivňovat partnery obsahuje formativní a rozvíjející se funkci. Potvrzovací funkce spočívá v možnosti individuálního poznání a potvrzení sebe sama. Účelem funkcí organizace a udržování mezilidských interakcí je navázat a udržovat plodné vztahy. Funkce sloučení a odpojení usnadňuje přenos potřebných dat nebo rozlišení.

Pouze s porozuměním mechanismům komunikace bude jedinec schopen různě hodnotit tento nejdůležitější sociální nástroj, který umožňuje sebezdokonalování a dosažení cílů. Společenské funkce komunikace jsou organizace společných činností, které se týkají řízení a kontroly chování, činností.

Psychologie považuje komunikační funkce za základní vlastnosti, které oddělují projevy komunikace.

Komunikační komunikační funkce

Komunikační funkcí komunikace je výměna zpráv. V procesu komunikace si subjekty mezi sebou vyměňují informace, myšlenky, myšlenky, myšlenky, zájmy, pocity, nálady, postoje atd. V průběhu komunikace však dochází nejen k jednoduché výměně dat, ale také k rozvoji společné podstaty, která bude možná pouze v případě, že koncept a porozumění informacím. Proto každý proces komunikace kombinuje aktivitu, přímou komunikaci a samozřejmě i poznání.

Implementace komunikační funkce obsahuje několik úrovní. Srovnání rozdílů v počátečním povědomí, které zpočátku přichází u kontaktních subjektů, se provádí na první úrovni. Druhá úroveň úzce souvisí s překladem a přijetím významů. V tomto případě komunikativní interakce funguje jako informace, školení, druh briefingu atd. Třetí úroveň souvisí s touhou subjektů porozumět názorům a postojům partnerů. Na této úrovni je komunikace zaměřena na vypracování odhadů dosažených výsledků (například nesouhlas se souhlasem).

Ve struktuře komunikativní interakce se rozlišují prvky jako adresát, adresát, zpráva, kód, cíl, komunikační kanál a výsledek. Adresát je osoba, která zprávu odešle, tj. předmět komunikace. Adresát je osoba, které je zpráva odeslána. Zpráva je informace, která zprostředkovává obsah. Kód je forma, kterou jsou myšlenky a cíle vyjádřeny ve formě zprávy. Takový kód může obsahovat slovní prostředky, matematické symboly, neverbální nástroje. Slovní prostředky jsou řeč, která je založena na jazykových systémech.

Funkce jazyka v komunikaci spočívají v lidské možnosti plnohodnotné komunikační interakce s jejich vlastním druhem. Účelem komunikativní interakce je motivovat směr zprávy (proč je směřována). Komunikačním kanálem se rozumí prostředí, které poskytuje vztah adresáta s adresátem. Takovým komunikačním kanálem může být hlas, informační tabule, komunikace vzduchem atd. Výsledkem je konečný výsledek komunikace, tj. čeho je dosaženo na konci komunikace.

Z pohledu vysílání a porozumění významu informací je takové schéma jako adresát-zpráva-adresát asymetrické. Protože pro samotného adresáta význam zprávy předchází šifrovacímu procesu (výpověď). Koneckonců, nejprve má konkrétní myšlenku, kterou následně promítá do systému znamení. Význam vnímané zprávy pro adresáta je odhalen současně s dešifrováním. Adresát bude moci posoudit přesnost pochopení podstaty informace adresátem pouze tehdy, pokud se změní komunikační role. Jinými slovy, když je adresát přeměněn na adresáta a prostřednictvím své vlastní repliky se seznámí s tím, jak rozuměl smyslu vnímané informace.

Funkce obchodní komunikace

Chcete-li dosáhnout efektivní implementace v podnikání, vyšplhat se po žebříčku kariéry, stát se úspěšným pomůže poznat základní funkce obchodní komunikace.

Dobře zavedená obchodní komunikace mezi subjekty (nadřízenými, partnery, zaměstnanci) ukáže, jak dobře a vhodně se bude společnost vyvíjet, a budou realizovány včasné projekty.

Existují tři primární funkce obchodní komunikace: informační, regulační, afektivní-komunikativní. Informační komunikační funkce zahrnuje hromadění, vývoj, vysílání a příjem zpráv. V procesu komunikativní interakce není jen pohyb informací, ale také vzájemný překlad šifrovaných dat mezi dvěma subjekty komunikace. Z toho vyplývá, že dochází k výměně informací. Zároveň si však subjekty nejen vyměňují definice, ale snaží se rozvinout zdravý rozum. Vývoj zdravého rozumu je možný pouze tehdy, pokud jsou informace přijímány s následnou reflexí. Během zasílání zpráv se mohou objevit komunikační bariéry, které mohou mít psychologické nebo sociální předpoklady.

Informace přicházející z komunikátoru mohou být samy o sobě motivační, tj. slouží jako pobídky pro jakoukoli akci a zjištění, které se odehrávají v různých vzdělávacích systémech.

Chcete-li vysílat, musí být jakákoli zpráva kódována. I.e. Přenos dat je možný pouze pomocí systémů znakového jazyka. To je hlavní funkce jazyka v komunikaci.

Regulační komunikační funkce spočívá v korekci chování a také obsahuje způsoby ovlivňování partnera, například návrh nebo přesvědčování. To znamená, že charakterizuje takové komunikační komponenty, které přímo souvisejí s interakcí jednotlivců, s organizací jejich kolektivní činnosti. Afektivně-komunikativní funkce je formování emocionálního obalu osobnosti. Jinými slovy, jedná se o proces přijímání a porozumění mezi sebou navzájem.

Všechny uvedené komunikační funkce jsou úzce propojeny, harmonicky se doplňují a jsou komunikačním procesem jako celkem.

Funkce a komunikační struktura

Lidský jedinec je společenský jedinec žijící v podmínkách interakce s lidmi. Společenský život se rodí a v budoucnu se vyvíjí v důsledku přítomnosti závislostí mezi jednotlivci, což vytváří podmínky pro vzájemnou interakci subjektů. Lidští jedinci přicházejí do styku kvůli jejich přímé závislosti na sobě. Komunikační interakce zahrnuje akce subjektů charakterizovaných vzájemnou orientací. Sociální komunikace obsahuje závislost jednotlivců, realizovanou prostřednictvím společenských akcí, ztělesněná s orientací na jiné lidi a očekáváním řádné reakce partnera. V sociální komunikaci existují: subjekty a předmět komunikace, „I“ - mechanismus regulace vztahů.

Komunikace je specifická forma vztahu jedince s jinými subjekty jako členy společnosti. V komunikaci budou realizovány sociální kontakty lidí.

Společenskou podstatou komunikace je překlad kulturních forem, morálních pokynů a sociálních zkušeností celého lidstva. Ve skutečnosti pouze v průběhu komunikativní interakce dětí s rodiči nebo jinými zkušenými jednotlivci dochází k vědomí a poté v něm povstává a rozvíjí se řeč. Bez komunikace s ostatními lidmi se u dětí nebude tvořit psychika, vědomí. Komunikace je jednou z nejdůležitějších podmínek pro formování a formování osobnosti. Chování, postoj jednotlivce k životnímu prostředí a jeho vlastní člověk je do značné míry způsoben jeho komunikativní interakcí s ostatními jedinci.

Struktura komunikativní interakce má sedm fází. V první fázi nutnost komunikace vybízí jednotlivce, aby navázal vztah s jinými aktéry. Pak přichází orientace v úkolech a motivech komunikace. Třetí etapa je charakterizována orientací v osobnosti komunikačního partnera, která je nahrazena plánováním obsahu a podstatou vaší zprávy (předmět, obvykle nevědomky, si představí, jaké informace řekne). V páté fázi si jednotlivec nevědomky (méně vědomě) vybere určité komunikační nástroje, řečové výroky, které použije, rozhodne, jak se chovat a jak mluvit. Šestá fáze zahrnuje vnímání a hodnocení reakčního chování partnera, kontrolu nad efektivitou komunikace na základě zpětné vazby. Závěrečná fáze zahrnuje úpravu směru, modelu a stylu, způsobu a metod komunikace.